Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V posledních dnech nemohu z uší vyhnat tuhle desku, která mi tam vlezla a tvoří dokonalý soundtrack k podzimu. Když řeknu, že jde o bandu kolem Pascala Humberta, někdejšího basáka ze 16 HORSEPOWERS’S, případně WOVENHAND, zasvěcení a poučení teď určitě zpozorní. Poslední deska jeho kapely LILIUM je pro mě esencí letošního sklonku roku. Jakoby naprosto přesně opisovala cestu mrtvého listu, který padá ze stromu, atmosféru současné společnosti, očekávání chřadnoucí přírody před tím, než ji pohřbí sněhové závěje.
Žánrově se samozřejmě najdou vazby na WOVENHAND nebo Nicka Cavea, současně tu ale slyším i epičnost kapel jako YNDI HALDA nebo GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR a písničkářství pozdního období JOHNYHO CASHE. Výrazové prostředky, se kterými více jak třicet let fungující skvadra LILIUM pracuje, vyrůstají z kořenů, které jsou pevně zavrtané do toho nejtemnějšího amerického country a jižanské gotiky. I při jistém minimalismu je sdělení všeříkající. Kdykoliv to poslouchám, přijde mi, že svět kolem zpomalí. Začnete si všímat detailů světa kolem vás. LILIUM v tomhle funguje jako droga, která mění vnímání světa, a je to boží.
9 / 10
Vydáno: 2010
Vydavatel: Glitterhouse Records
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
